Novoroční projev 2021
Lidé, český lide a světová populace …
Vám všem bych chtěl poslat energii. Těmito slovy se pokusím zhmotnit myšlenku, i když moc dobře vím, že toho nejsem zcela schopen. Shrnutí uplynulého roku bude, jak pevně věřím, obsahovat poselství do roka následujícího. Všichni vidíme, slyšíme, pociťujeme a jsme obklopeni "jistou" formou nejistoty.
Uplynulá 4 roční období nám dokázaly s nesnesitelnou až komickou lehkostí, jak pevné základy naše životy mají. A za vše může jen ten, jehož jméno již nevyslovujme. Je lepší se zaměřit na sebe sama oproti neustálému označování soupeře? Tím mu mnohdy dáváme větší sílu, než jakou opravdu oplývá. Pouze naše příprava, odhodlanost, pracovitost a síla na všech úrovních je jediné na čem záleží. S vědomím plného odevzdání se dané věci můžeme klidně prohrát. Prohrát je lidské, možné, mnohdy žádoucí, motivační, očistné a zároveň je součástí vítězství. I ztráta života (prohra) je jeho samotnou součástí (bez kterého by život sám neměl smysl).
Nebudu raději polemizovat nad existencí fyzického těla, životem, smrtí, vědomím, sněním. Snad jen drobnost, Pythagoras ze Samu (nejmilejší ostrov Sámos, ach!), kterého znáte i díky matematické větě, říkal o tělu toto: "Člověk je kožený pytel plný sraček."
Změna v přístupu a náhledu na život a smrt napříč společností, bude složité téma pro diskuzi. A dojít ke shodě bude složité na úrovni materiální, filozofické i náboženské. Zajímavá bude rovina společenská v samostatných státech, státních společenstvích (EU, USA, OPEC, EHS, WHO - „ví někdo, co vůbec ta písmenka znamenají“). Já však pevně věřím, že smrt a její význam má být zahrnuta do vzdělání. Každá velká civilizace má svoji Knihu mrtvých. Snadno by jsme vyřešili dnešní potíže, kdyby lidé neměli strach ze smrti.
Otázkou je, co je pro lidský druh větším zdrojem obav? Ztráta jistot. Proměna (možná promíchání) společenských poměrů. Ztráta sociálních jistot. Přemisťování a změna struktury majetku tedy jeho skokové zmenšení či zvětšení. A s tím spojené další světské záležitosti. Duchovní vyprázdněnost. Ztráta paměti národa, pokud přijdeme o poslední živoucí pamětníky válečných utrpení.
Kam míříme aplikací všech ochranných prostředků, vydáváním příkazů a omezení nás samých. To vše pod záminkou a s ohledem na "ohrožené skupiny" obyvatel. Nechali jsme se roztrhnout vyšší mocí pod neznámými pojmy. Nejsme snad všichni jedna velká skupina, stojící bok po boku a procházející spolu to dobré i to zlé. Ona skupina obyvatel, kterou nyní chráníme izolací a samotkou je tou skupinou obyvatel, která ještě z části zažila příkoří války a hnusu v podobě restrikcí, perzekucí a omezování ve jménu jiného bloku než je ten západní.
Mimochodem onen západní blok a jeho "demokratické" myšlenky nás nyní omezují ještě více na základních svobodách a právech. Nikomu to opravdu nevadí? Dokonce nám nevadí, že naši blízcí umírají o samotě v nemocnicích, kam nesmí nikdo jiný, než ufouni. Ti pro naši „ohroženou skupinu“ musí připomínat snad jen UFO z jiných světů. Oukej.
Co chceme, to dostaneme. Tak hlavně, že všichni máme trošku peněz na nákup na internetovém obchodu – uspokojit své nejdůležitější (pouze a jen materiální) potřeby.
Splněný sen
Já si v tomto roce splnil životní sen. Trávit čas s jedním z nejlepších sportovců celé historie. Celý měsíc po boku pana Železného byl pro mě (již předem) velkým přínosem. Nejen z pohledu trenérského a sportovního, ale i z pohledu lidského. Mohou být všichni na světě v čele zástupů a ovlivňovat druhé? Jít příkladem druhým a probouzet v nich sny o věcech možných i nemožných? Jaká je osobnostní stránka lidí, kteří dosáhli na samé hranice možností - nemluvím o měřitelných metrech a doletu oné tyčky.
Děkuji Nikol za možnost být u toho.
Pro mě osobně bylo důležité se dobře postarat o svěřence, které jsem měl na starost. Snaha je k ničemu, to si pamatujte. Důležité je to, co po vás zůstane. A tady bych nechal hodnocení na budoucnosti. Lidé se ovlivňují interakcí - momentem. Jsem zastáncem toho, že vše je stálé a přítomné. Je to samozřejmě složité vysvětlit v rámci kauzality (příčina -> důsledek). Jsme jako lidé uzavřeni ve svých představách a konstruktech. V těch se staví i vztahy. Nejsou právě vztahy samotné tím největším konstruktem, výplodem mysli a představou. Vztah k lidem, vztah k matérii, vztah k náboženství, vztah k sobě samému.
S ohledem na okolnosti, za kterých jsem byl k této akci povolán, byl tento měsíc velmi plodný. Obohacení a splnění snu je přeci krásnou součástí našich životů.
Podívám-li se na to kriticky z druhé strany, tak bych se zamyslel nad tím, zda ona pozice je vhodná pro mě. Byl jsem tam pozván jako uklízeč překážek a trošku jako specialista na tlakovo-bodobou masáž. Snad jsem svoji roli splnil.
Vnitřní pocit, že mám a musím udělat více, je možná jen chybný konstrukt v mé hlavě. Zda-li byla má přítomnost prospěšná nechám na posouzení druhým a budoucnosti. Já osobně jsem pochopil dost věcí a zároveň s tím přišel o část iluzí.
Olympijská sezóna, příprava na ní, péče, potřeby a pomoc. Vše jsem mohl vidět, rukama odpracovat, hlavou pomoci/zkazit. Vždy je dobré, když se o sobě dozvíte, dnes již klasickou hlášku: "Jsi největší kretén na světě." Abych řekl pravdu, jsem na toto prohlášení hrdý. Vždy si musím projít své veškeré bytí. Nepotřebuji se držet středu a všeobecných konvencí. Raději bouřím a přináším čerstvý vítr. Netvrdím, že je to pro každého. U sportovců mám pocit, že moje role nekončí pouze a jen fyzickým tělem. Snad tomu již dnes nikdo nevěří. Zkoumání a oťukávání mentální síly, případně coaching různými způsoby (i nepříjemnými) je to, co dělám. Zase a stále brousím hrany. Někdy naložím na vozík více než je třeba, ale ono být nejlepší znamená být nejsilnější na všech úrovních.
Léta se o něco snažím. A s pohledem na můj okolní profesní svět vidím, že jsem to dokázal. A každý si může říkat, co chce. Čas to již ohodnotil sám.
Chování jednotlivce, společnosti a společností a vztahy mezi tím
Napadla mě úváha: Je-li voda společností a kámen člověkem. Může a má poté člověk čeřit nehybnou hladinu? Je kámen sám součástí vody? Vezmeme-li v potaz, že prapůvodně byly nehybné vody oceánu na celé planetě. Skály, kamení a hory bylo pouhé hluboké dno – tedy součástí. Do chvíle, kdy vůle vyšší moci uvedla vše do pohybu. Tento pohyb je poté EVOLUCE sama.
Otázka: „Má člověk být oním kamenem, nebo jen nečině přihlížet?“
Co je naše práce? Co je naše poslání?
Má člověk říci, co mu leží na srdci? Bez okolků si vyjasnit své? Nebo je to sobecké, protože tím druhého můžete dostat do úzkých a do obranného režimu? Je ona vnitřní rovina zlá? Protože každý máme jinak nastavené "morální" hodnoty a druzí těžko ví o vašich vlastních zásadách. (potíže vztahů)
Proto již dlouhá léta tvrdím, že vztah /z lidského pohledu/ má mít svůj konec. Lépe snad naplnění a prostoupení. Lidé si nemusí nakonec ublížit, aby se mohli odpojit. Já sám ze života, přátelství i práce vím, že v určitou chvíli, již nejsem schopen předávat a sdílet více (v daný okamžik). Oboustranné poznání tohoto je těžké, ale člověk se občas chová tak, aby to ten druhý pochopil. To musíme vnímat.
Ona Jihoafrická cesta mi jedny dveře zavřela a další otevřela. A přitom můžeme namítnout, že šlo jen o chytrý marketingový tah. V čem jsem se stal lepší, než před touto cestou? Čím jsem posunul své vědomí a umění? Odpověď je prostá: „Samozřejmě, že jsem tam jel pouze pro nehynoucí a budoucí slávu.“ Šlo o zviditelnění mého jména. O možnost začít účtovat konečně tisíc korun na hodinu.
Možná šlo o zahájení změny, tam jsme letěli s rouškou a jistotou, že o nic nejde. Při cestě zpět jsem roušku neměl, ale zároveň již byla všude patrná hrůza. Týden po návratu vše začalo.
Letní sezóna
Měl jsem čest pomáhat kontinuálně v celé sezóně baseballistům z Arrows Ostrava. Dostal jsem s k mladým "puškám", to jest mladým oštěpařům v ČR. První krátké soustředění bylo iniciováno mládeží samotnou - čehož si nesmírně cením. Neměl jsem ani ponětí, že si mě dovolili oslovit samotní sportovci. Druhé celorepublikové soustředění, které už bylo na pozvání trenérského týmu, s mladými oštěpaři bylo zcela výjimečné. Děkuji za tuto možnost, vážím si ji jako, „JAKO SŮL“. Předem říkám, že názory na toto soustředění byli, jsou a do budoucna budou hodnoceny různě. Ze svého pohledu stejně tak, jako dříve můžu říci, že se něco pohnulo. Kámen vhozený do vody.
Bylo to celé jinak laděné. Je třeba vše posunout ještě o kus dále.
Pohyb a posun na cestě je pro mě možná nejdůležitější a přeji si, aby to bylo většinu z nás hlavním cílem. Rád bych vás všechny upozornil (nečekaně), že mé "JÁ" je dostatečně namyšlené. Ono „Já“ vše vidí vítězně. Nakopat české, líné, unavené, zaprděné a malé zadky je pro mě zábavou. Protože i když si to tu mnozí nemyslí, je třeba změn. Velkých změn. Opravdu nejde jen o částečné, ale celkové, velké, bolestivé a bouřlivé změny. Toto celé říkám s vědomím toho, že můžu být obětí i já sám.
Letošní rok se nese i ve smyslu prohry. Prohrál jsem ve finále extraligy v baseballu (prohrávají trenéři, vítězí sportovci), prohrál jsem podzimní boj s "bezmocí". Tyto prohry však beru i jako nakopnutí do nové práce s větší usilovností, která je před námi. To říkám při plném vědomí toho, že nejspíš budeme chudnout (tak snad s tím přijde i hubnutí). Chudobou zde nemyslím pouze a jen finance a materiální bohatství, ale zároveň i chudobu kulturní, znalostní a neposledně i pohybovou. Na druhou stranu však nám to možná přinese více času, který budeme moci věnovat sobě navzájem a hlavně sobě samým.
Věnujme čas sobě samým a druhým
Obrovským kladem do budoucna plyne z možnosti věnovat více času druhým. Spolu s tím máme mnohem více času i na sebe samé, což při správném uchopení může vézt k zvýšení a zkvalitnění proudící energie. Oproti posledním třem až čtyřem rokům je to výrazná změna. Pracoval jsem často celý den, každý den a celý rok. Díky tomu mám samozřejmě spoustu věcí, poznatků, znalostí, zkušeností a bla bla bla bla ... To si dám do alba a vyhodím z balkonu.
Nejdůležitější je sdílení:
Sdílení sebe sama.
Prostřednictvím druhých.
Skrze celý vesmír.
Sdílení cesty bez začátků a konců.
Kde cíle neovlivní naší svobodnou vůli.
Hlavně se věnujme svému vnitřnímu světu.
Buďme světelným paprskem, který obsahuje spousty částic, ale jen spolu mají tu moc.
Moc prozářit svět ...
A co děti? Mají si kde hrát?
Závěrem bych chtěl nás všechny a hlavně naši elitu upozornit, že je nutné a nezbytné zrušit omezení na úrovni dětí. Bez vzdělání a pohybových aktivit dostane naše země ještě větší ránu v budoucnu, než kterou procházíme již nyní. Jsem si zcela jistý, že vědomostní úroveň v této zemi pomalu a jistě klesá. Jistě ne ve všech sociálních skupinách.
Sám pociťuji, že nic nedělání či omezená možnost pracovat z mě rozhodně lepšího nedělá a co teprve na úrovni národní. Porušování přirozené soutěže, pracovitost a snaha o zdokonalování nesmí být pošpiněna. Držme se odkazu historie a hledejme cesty, které z nás udělají lepší společnost. I za cenu bolesti, bez té se stejně lepšími netaneme.
Všem Vám přeji pevné zdraví, sílu myšlenky a naplněný život …
