EVOLUČNÍ trénink - pohyb & funkce
Myšlenka/Úvaha/Hloupost: Jak nastavit cíl?
Život se v námi obývaném prostoru, jak se zdá, ubírá najednou bez předem daných jistot a zvyklostí. Jsme svědky různých snah o zvládnutí všeho za pomoci možných i nemožných prostředků (omezující základní listinu práv a svobod člověka), všech lidí (chráním sebe x chráním tebe) a všemožných zákazů / omezení / příkazů.
A ony zákazy jsou pro mě velké novum. Celý život se snažím dělat vše tak, abych obstál v rámci soutěže. Soutěže života. Doplňující otázkou je: zda se s tímto "životním motorem" člověk již rodí , nebo naopak, jde až o vliv rodiny a prostředí v době dospívání.
V tomto pevně zakotveném a uloženém "vnitřním stavu" jsem byl schopen hledat odpovědi. Odpovědi na ony těžké (až hloupé) a stále se opakující lidské otázky.
"Co chci?"
"Čím chci být?"
"Co studovat?"
"Co hrát a co vyhrát?"
"Co obětovat pro splnění svých snových odpovědí?"
"Jakým způsobem dosáhnout vlastního uspokojení?"
Jasně si pamatuji na dobu, kdy ještě většina mých vrstevníků nemělo jasný směr a já již o svém snil a budoval ho ve svých představách. A šel si za ním. Velmi tvrdě. Abych nezněl jako hrdina, měl jsem ve svých rozhodnutích vždy volnou ruku a podporu. A v konečné fázi mi nebylo bráněno (rodinou, rodiči, okolím).
Výběr školy. Výběr sportu. Ukončování sportu. Zlobení na škole. Odebírání svačin svým spolužačkám (aby bylo jasné, že jsem byl džendrově vyvážený šmejd). Výběr přátel. Dobré až nejlepší známky, když jsem chtěl. Upřednostnění sportu, kdy jsem chtěl.
Tyto a spousta dalších otázek, s postupem času, procházely vývojem a změnou. Jedním slovem se dá mluvit o "cestě". Přísloví: "Cesta samotná je cílem." dle mého názoru i v dnešní době nabývá na nových konotací (v pravém slova smyslu, najdi v google).
Domnívám se, že my samotní si vybíráme způsob chůze po cestě. A určitá rozhodnutí v dětství a dospívání se stanou schématem pro další v řadě. Určité forma bojovnosti, soutěživosti a k tomu úměrné snahy, obětování je předpokladem pro „vlastní“ život. Naplnění a uvědomění.
„Jak nastavit cíl? Co je cílem?“
Tyto a spousta dalších otázek je těžko nastavitelných.
Někteří z Vás plní sny svým rodičům – celoživotně.
-
hraj za „A“ tým, vítěz, šampión (když já jsem sračka a nikdy jsem to nedokázal)
-
musíš se dobře učit a jít na vysokou
-
musíš si najít dobrou práci
-
v práci musíš dost peněz (když já jsem prakticky chudák)
-
chovej se slušně, ať si neděláš nepřátele (můžou se ti hodit)
-
muší být úspěšný
Samozřejmě, že to s námi všichni mysleli vždy jen a jen dobře. Otázkou zůstává, co jim dalo základ nám vštěpovat tu či onu formu.
Když se podívám na kluky z „A“ týmu, u kterého jsem měl čest letos být, tak je tam viditelná ona dřívější stopa. Stopa, kterou je těžko prostoupit. Samozřejmě, vše se mění.
Musím poukázat na jednu důležitou věc, kterou jsme my rodiče (z Vyprávěj), opomněli sami sobě říct. Tlakem, který na nás byl vyvinut po dlouhém období „bezvědomí“, ve všeobecně uznaném (tím pádem i žádaném) socialistickém zřízení. Výchova našich rodičů, po této době 40-ti let, byla zcela zcestná a uvedla nás do hloupostí, kde důležitost dostal majetek, papíry na VŠ (proto teď máme tak vysoké procento studentů), úspěch, lesk, moc a sláva. A my jsme to dovedli k dokonalosti.
Všechno svým dětem. Hlavně ať jsou ještě lepší, ať se mají lépe.
„TOHLE JE NÁŠ CÍL?“
Takže, co máte v plánu?
Není pro spoustu z Vás , co sportovali a nebyli si jistí „chtíčem“, vykašlat se na to?
Už víte, proč se někteří z Vás cpou někam, kde vůbec nemají být? Co s tím uděláte?
Proč, když se Vám splní sen a dosáhnete něčeho – nechcete odejít?
Vidíte vůbec v sobě dravce, co soutěží ne s ostatními, ale sám se sebou?
Jde o život. Jde o cestu. Jde se po cestě, kterou si zvolíme. Krok za krokem.
Nikdo nevíme, co se bude dít a jaké to bude v době „po“. Já však jen věřím, že jste uchopili tento čas svobodně. Spousta z nás si uvědomila chybovost systému, v který většina z vás věří a bude věřit i nadále.
Nejhorší na tom všem je to, že spousta lidí je spokojená bez možnosti „soutěže“. Soutěž samotná formuje, posouvá naše vnitřní hranice a nastavení.
V dnešní době se však necháte ovlivnit lidmi, kteří nic a nikam nechtějí posunout. Raději sedí na svých jistých „jistotách“. A teď – když nemůžou soutěžit (viz socialismus) jsou možná ještě spokojenější.
Že nemluvím o sportu? O dětském sportu? O výuce na školách? O snaze něčeho dosáhnout (jen pro sebe)? O tom vyhrát (svůj vlastní život)? Uspět?
Moc si přeji:
Ti, co si v této době uvědomí svojí „svobodnou vůli“ a její sílu, aby si ji udrželi.
Ti, co si v této době uvědomí ztrátu „svobodné vůle“ (už ji museli mít), aby se postavili všemu navzdory a získali ji zpět.
Toto je můj cíl...
PS:
Nebuďte nikdo a nikdy jen představou někoho druhého (rodiče, který za vás musí bojovat a mluvit), obyčejnou a „nepotřebnou“ součástkou stroje (nepotřebnost určujete vy svým přístupem), plnitelem nesmyslných představ druhých (většinou jde o slabochy), kašlete na zavedené normy (jsou nízké, malé, mělké), probuďte se z „buranství“ české kotliny a myslete ve velkém.
Buďte velcí. Debatujte. Diskutujte. Učte se umění monologu. Mluvte. Argumentujte. Oponujte. Ukažte se. Bojujte. Pracujte na sobě.
Vyhněte se mým fackám, pokud budete žít v rozporu se svým "vnitřním nastavením".
- můžete být i šmejdi a sobci, kteří si jdou tvrdě za svým
- můžete se chovat jak chcete, protože pokud budete nejlepšími a mocnými - lidé vám stejně polezou do zadku
- když budete mít hodně papíru z VŠ - budete v očích druhých hrdinou
- když budete mít hodně peněz , budete jistě žít skvělý život ...
(Co když však je na světě pořád něco i trošku jiného?
A to by /ne/mohlo být cílem.!?)
… kráčejte po cestě (sami za sebe)
PS II:
Ihned po PROHŘE (vIz fotografie) ve finále byly jasně určeny cíle, čeho chceme dosáhnout?
Všichni odsouhlasili? Ano.
Všichni v tu chvíli mluvili pravdu?
Co pro to, kdo začal dělat?
Víra je k ničemu, pokud se nevydáte na cestu !!!
Není druhého místa uvnitř sebe.
Pozor na sebeklam, lež, uspokojení od těch, kteří Vás plácají po zádech.
Otto Pospíšil - pohybový lektor & masér
www.ottopospisil.cz
605 029 339
