Tréninkový proces vs. výkon v hlavní sezóně
Kritika péče o děti a amatérské sporty.
Po dlouhém zimním přípravném období mám konečně čas napsat pár řádek. Říkáte si, že jsem se musel zbláznit, když na konci června mluvím o zimní přípravě? Jsem stejného názoru. Něco musím dělat špatně. K věci …
Červen je měsícem, kdy mohu poprvé hodnotit svoji práci. V mém případě je zima přípravným obdobím pro sporty, které mám ve svém rejstříku - baseball, cyklistika, plavání, atletika, fotbal... A červen je pro mnohé sporty, hlavně u dětských kategorií obdobím vrcholů – republiky, poháry, olympiády dětí a mládeže. U dospělých jde pak o fázi sezóny, kdy mohou přicházet poklesy výkonnosti s ohledem na délku a náročnost sportovní sezóny.
O své práci musím říct, že jsem velmi potěšen, postupným nárůstem důvěry – po několika letech trápení se mi konečně dává za pravdu, získávám na důležitosti u lidí kolem sportu a červené koberce jsou připraveny všude, kam přijdu. Moji kolegové fitness trenéři bezmyšlenkovitě opakují podobný princip, který vládne světu poslední rok dva.
Bohužel je výše uvedený odstavec pravda – nikam mě to však neposouvá. Proto musím velmi opatrně hodnotit svoji práci a vývoj. Je pro mě složité hodnotit veškeré procesy, protože jsem v nich osobně zainteresován a to při zpětné vazbě a hodnocení bude škodit. Ostatní ovšem nemají žádný názor a když, tak zcela a zásadně chybný – k tomu vám stačí být divák nebo rodič.
K věci po druhé.
O co mi jde v mé práci především? Nastavení těla (pohybu) a jeho funkcí tak, aby bylo schopno zvládat maximální výkon, dle představ sportovce. Důraz je však kladen na schopnost šetřit energii natolik, aby člověk mohl podávat vyšší výkony a rychleji regenerovat ve srovnání s ostatními. Stejně důležitou složkou výkonu je však dlouhodobě udržitelné zdravé fungování těla. Každé malé/velké zranění je překážkou v kontinuitě přípravy. Toto narušení nám uzme část vynaloženého úsilí v předchozím období. A budeme muset přidat (jít přes hranu) pro návrat zpět do dřívějších pozic. Tím si zahráváme s možností přetížení v této době.
Co je tedy laicky nejhorší na zranění, přetrénování, přetížení, psychickém vyhoření v průběhu samotné sezóny? Je to samotná cesta zpět do fáze před touto událostí. Pod dohledem „trenérů“ se jedná o urychlené a špatně laděné postupy. Vše je zatíženo nutností „být“ brzo zpět ve výkonu – pomoc týmu, ztráta bodů v pohárovém umístění, nemožnost trénovat = ztráta výkonu na určitou dobu.
A zajímavostí českého prostředí je, že toto chování je zásadně patrné u trenérů v dětských kategoriích. Hlavně se s tím potkávám v období „ladění“ formy před vrcholem.
Příklady z praxe:
-
Plavci (věk 14-16 let)
Stále jsme se nedostali z myšlenky, že objem je základní prvek pro výkon. Nesmysl. Ve sportu, kde nám jde o určitou míru rychlosti (samozřejmě závisí na délce trati) po jasně dlouhý časový interval stále trénujeme nad limitní objemy a očekáváme, že se vše projeví v mnohonásobně kratším časovém intervalu. Proč trénují plavci objem 14 dní před republikovým mistrovstvím? Jaký má význam tento způsob tréninku? Jediný, kdo toto přežije v dobrém stavu je ten, kdo je indisponován 2-3 dny po dobu těchto šílených dávek. Proč se zde již nevěnujeme přípravě na výkon. Tento princip je shodný s celým tréninkovým cyklem. V ČR stále trénujeme způsobem, který nás spíše než na výkon připraví na trénink samotný. Velké dávky, podhodnocená míra zotavení – jak v trénincích samotných, tak mezi jednotlivými tréninky. Vůbec žádná individualizace – reakce na tréninkový proces s ohledem na jednotlivce (jak v kolektivních, tak i v individuálních sportech).
Důsledek: nemoc, zranění, únava, psychická nepohoda v období před závody. Namísto plné síly, připravenosti a chutě do závodu se spíše setkáme s příznaky přetrénování. A poté hledáme viníky všude kolem – rodiče, soustředění samotného sportovce atd.
-
Baseball (dospělý – v ČR amatéři)
Můžeme se ptát, proč v průběhu sezóny dochází k přetížení tolika hráčů. Jde o nízkou míru připravenosti? I přes nastavení parametrů zimní přípravy. Ve hře je spousta proměnných, na které se poté trenéři mohou vymlouvat. Já spatřuji hlavní důvod v nastavení samotné soutěže – extraliga mužů. Počet zápasů, délka trvání zápasu, cestování, počasí při zápasech (letošní zima), péče o hráče samotné (regenerace) ze strany klubů/asociace. Je zcela nereálné, aby si „olympijský“ sport hrál na profesionální – 1. z pohledu počtu zápasů a 2. z pohledu připravenosti jednotlivých týmů i jednotlivců.
Pokud lidé, kteří stojí za organizací soutěže nevidí, že samotní hráči jsou pouze obyčejní chlapi, co chodí do práce, studují, mají rodiny a i přes to se obětují své vášni a lásce, tak jsou hloupí. Za toto by jim mělo být zajištěna minimálně jistá míra adekvátní regenerace od profesionálů.
Zde se setkávám pouze s důrazem na výkon, ale za něj zpět neobdržíte. Takto se bohužel český sport v žádném ohledu nemůže posunout. Ptám se, kam směřují všechny dotace v programu „Road to Tokyo“.
-
Cyklistika (14 let)
Příklad za všechny, kterého si vážím. V tomto věku jsme po určité období v zimní přípravě zcela vysadili samotné kolo. Pracovali jsme na zcela jiných dovednostech, rozvoji základních parametrů zdravého a pohybově nadaného člověka. Celé se to spojilo v průběhu samotné závodní sezóny, kdy máme chuť vyhrávat. To, že to nevyjde pokaždé je v pořádku. Ale jsme zdraví, chuť a dravost do závodů nám nechybí. A máme-li pocit, že je nutno potrénovat (doladit) optimální nastavení jde to snadno. Přes určitý vložený tréninkový mikro-cyklus. Samozřejmě, že odborníci mají pohled tento: „Kdyby více trénovala, byla by první.“
Vážně? Jde v tomto věku, právě o to vyhrávat trofeje? Nebo naučit člověka pracovat sám se sebou, naučit se pracovat s psychikou, spolupodílet se na svém výkonu a vědět, jak ho případně ovlivnit?
V souhrnu veškerých informací, které mám z vlastní praxe k dispozici, se pocit únavy později bolestí a následně zranění dostavuje vždy v době, kdy si sportovec připustí onen tlak na výkon. To má za následek ztrátu uvolněnosti, radosti, lehkosti, krásy a vše se mění ve stres (= zvýšený svalový tonus), psychickou vyčerpanost, únavu a větší výkyvy ve výkonech.
Na tomto však mají velkou vinu trenéři.
U profesionálů je vidět větší důraz na kvalitu před kvantitou.
U dětí a amatérů je mnohdy křivka výrazně opačná.
„Probuďme se !!!“
„Pracujme, naslouchejme a vzdělávejme se mnohem více!!!“
Co fungovalo před 100 lety je již nejspíš minulostí.
„Pojďme společně.“
PS: Chyby z mé strany -
A) zranění vzniklé při mém tréninku v Nymburce (zlomenina horní končetiny => možná lepší příprava, více vysvětlení i když se jedná o zcela jednoduché a běžné cvičení)
B) zranění klienta, který absolvoval můj off-season program v plné výšši (každodení práce). Zde jsem nejspíš pochybil při pozdní/nedostatečné ohlídané technice samotného sportovního pohybu – nadhoz … kde jsou chyby, ale měli jsme dříve změnit mechaniku (což je ovšem vždy ošidné)...
C) přetížení mě samého! Člověk nemůže vyhovět všem. Dlouhodobé přetežování sebe samého mi přivodilo postupnými kroky zranění – vypadnutí „klíčku“ … a to i přes to, že si to dobře uvědomuji.
D) více budu doporučovat svým mladým klientům – děckám – aby dostatečně odpočivaly a regenerovaly na úkor jednostrané sportovní aktivity (i u těch s budoucností)
„MÉNĚ ZNAMENÁ VÍCE!“